Překotné události roku 2022, které zastínily všechna trápení pandemie a všechny místní politické zmatky, ukázaly některé tendence naší společnosti, které byly dosud skryté. Ruský stát nakonec začal chápat, že základem životaschopnosti je průmysl, a ne jen zlaté zásoby a ropné a plynové kontrakty.

Liberální opozice nakonec odkryla karty a bylo jasné, že jejím hlavním programem je podřídit Rusko Západu i pokud by k tomu bylo potřeba podpořit banderovštinu a rozpad země.

Ruská „kreativní třída“ „ajťáků“ ukázala před fiktivní mobilizací zbabělost a naorganizovala se k útěku do Gruzie a Turecka. Mládež v hlavním městě, která byla po léta vedena, aby snila o lehkém výdělku na YouTube a uctívala západní značky, skuhrala.

Kapitáni průmyslu kvůli sankcím skřípali zuby a vyčkávali. Vysocí úředníci a poslanci si různě protiřečili, někdy mluvili bojovně, jindy smířlivě.

Je to divné, ale nejvyspělejší, klidný a vyrovnaný vztah k rychle se měnící globální i místní situaci je patrný jen u lidu. V hloubi lidových mas, u obyčejných lidí, ne vždy dobře vzdělaných a sečtělých, lidí z předměstí a malých vesnic, u mládeže, byla vždy jedinou vstupenkou do života služba založená na kontraktu. Pravda života je pro ně taková: „Vstoupili jsme do etapy změn, bude těžko, na jedné straně jsou nepřátelé, na druhé přátelé, musíme držet spolu, síla je v pravdě, dostaneme se z toho.“

Vypovídá to o tom, že za politickou světonázorovou zralost naší společnosti nejsme zavázáni tvůrcům úvah a politologům, ale kuchařkám a dělníkům, kterým se posmívali a které v posledních třiceti letech jen ponižovali. Tyto lidi nejvíc pobuřuje jednání Zelenského kliky, snahy o kompromis se Západem, mučení ruských vojáků a důstojníků. Nejvíc si tito lidé slibují od vztahu armády a Putina. Myslí si, že armáda bude s lidem a že Putin se změnil, začal chápat, že jej obklopují nepřátelé a oligarchové.

Někdo si myslí, že jsou lidé úmyslně ohlupování státní propagandou, infikováni šovinismem, patriotismem a nostalgií po Sovětském svazu. Nic takového není. Naši lidé jen mají zdravý skepticismus, k řečem politiků a výrokům novinářů jsou velmi opatrní a chápou, v jaké žijí společnosti. Cítí a uvědomují si polovičatost a bezradnost v mnoha záležitostech.

Není překvapením, že se cesty ruského lidu a ruské inteligence zase rozešly. Dala o sobě vědět propast mezi na jedné straně „vzdělanou třídou“, utápějící se v podlézání Západu a na druhé straně lidem.

Práce inteligence se vždy redukovala především na zkrášlení života buržoasie, na upokojení boháčů v banálních hořkostech jejich života. Chůva kapitalistů – inteligence, se většinou zabývala tím, že horlivě bílými nitkami látala obnošené, špinavé a krví pracujících vydatně ušpiněné filozofické a církevní roucho buržoasie. V této bezvýsledné činnosti pokračuje.

Tato slova se vztahují i na dnešní umělce a kulturní osobnosti. Také jsou zaměstnáni zkrášlováním života měšťáků, které utěšují v banálních hořkostech jejich života. Samozřejmě, že za peníze.

Gorkij intelektuály pohrdavě nazývá „specialisté na utěšování měšťáků“. Mluví také o západním tisku, ke kterému se inteligence modlila už tehdy. Píše:

Občané, vy dobře nevíte jaký je kulturní význam vašeho tisku, který unisono trvrdí, že „Američan je především Američan a teprve potom člověk. … Nebude přehnané říci, že evropský a americký tisk se horlivě a skoro výlučně zabývá snižováním kulturní úrovně svých čtenářů, beztak nízké i bez jeho pomoci.“

Je na čase rozhodnout otázku – s kým jste „mistři kultury“? S usilovnou mocí kultury k vytvoření nových forem života, nebo jste proti tomu, za zachování kasty nezodpovědných kořistníků, která páchne od hlavy a dál funguje jen ze setrvačnosti?

Pro nás je možné odvodit: Je naše inteligence proti těžce pracujícím lidem, nebo proti zpupným americkým a evropským politikům, kteří změnili Ukrajinu na velké semeniště fašismu?

Velká část mistrů kultury“, stejně jako „kreativní třída“, podnikatelé, mnozí úředníci a poslanci, (i když poslanci se mohou vydávat za vlastence), dává zřetelnou odpověď. Taková situace není jen v Rusku. Je to ve všech zemích. V přelomových chvílích historie se objevují určité vrstvy lidí podbízejících se Západu. Znamená to, že existuje jakýsi hluboký internacionální faktor, a to bez ohledu na úroveň vzdělání i uměleckého mistrovství, který má takové důsledky. Přitom to není otázka peněz. Američané si loajalitu ruských intelektuálů nekupují. Oni se samozřejmě snaží ovlivňovat, podplácet, vytvářet vhodnou atmosféru a informační pole, ale nikdo neplatí Urgantovi a Galkinovi za jejich postoje, neverbuje oligarchy, úředníky a poslance.

Vypadá to, že motivy jsou psychologické. USA a EU jsou bohatá centra světové moci. mají rozvinutou ekonomiku, vybudovanou z kolonialismu, intervencionismu a z vykořisťování chudých národů. Sílu USA a EU uctívají především slaboduší lidé. Z druhé strany se prakticky všichni příslušníci Západu považují za něco lepšího, tajně nebo otevřeně nenávidí lidstvo, které považují za stále ušpiněné a upachtěné. Vůči obyčejným lidem bývají arogantní a povýšení. V ruštině pro ně existuje pohrdavá přezdívka „elitarij“.